Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslední leče

 

Obrazek

Poslední leč není jen ten skutečně poslední lov při honu, ale v povědomí utrmáceného myslivce je to především teplo hospůdky, horká polévka či guláš a především orosené první pivo, které záhy vystřídá druhé. Prostě pohoda po celodenní štrapáci. Tak laskavý je začátek každé poslední leče.

Po hodinách často osamocení při lovu, cítí zpravidla každý potřebu sdělit si navzájem své poznatky, své často nevšední zážitky a poté i dobrou náladu vyjádřit písničkou.

Místnost, kde se večeří a koná následná poslední leč, má být vkusně vyzdobena, lépe bez přemíry chvojí a opelichaných vycpanin, zatímco paroží a úlomky na bílých ubrusech jsou vkusnou ozdobou. V souladu se starými tradicemi je, aby obsluhu obstarávali mladí myslivci, pokud to nedělají zaměstnanci pohostinství, či manželky myslivců.

I to vše patří a lze zařadit mezi tradiční myslivecké zvyky a mojím úkolem je objasnit, co vše by mělo být obsahem tradiční dobře organizované poslední leče.

 -- zpět na začátek stránky --

Král honu

Jeho vyhlášení by mělo být po guláši první na programu, pokud nebylo provedeno již při výřadu. Je to krátký ceremoniál, při němž je možno předávat i větší třívýhonkový, či menší pětivýhonkový úlomek. Dává se na pravou stranu klobouku a nosí se jen do konce dne. Dostane-li úlomek při poslední leči, nedává se zpravidla již na klobouk, ale položí se volně na stole před králem. Může se zavěšovat na krk keramická medaile nebo předávat jiný dárkový předmět. Rozhodně však jsou pro všechny honitby dostupné diplomy pro krále honu.

Někde vyhlašují i dva, dokonce tři nejúspěšnější střelce, pořadí se určuje podle vzácnějších úlovků a podle počtu drobné zvěře. Při rovnosti úlovků dostává přednost host a dále má přednost věkově starší myslivec. Druzí a třetí jsou většinou nazýváni „podkrál“ či „princ“.

Před předáváními ocenení se troubí „Pozor, pozor si dej...“ Předávající položí dlaň pravé ruky na levé rameno lovce a pronese vhodný krátky proslov. Kupříkladu: „Jménem české myslivosti a kamarádů myslivců prohlašuji vás za ulovení 12 kusů divokých kachen pro dnešní den - králem honu. Vážení myslivci, nechť jsou po celý večer panu Františku Fojtlovi prokazovány pocty, které králi honu právem náleží!“ Ostatní obvykle zvolají: „Ať žije král!“

Král honu může mít ten večer určitá privilegia, jako čestné posezení, přísedící u soudu, ne však taková, jaká uvádí jedna nepodařená učebnice mysliveckých zvyků (Nakladatelství Optys, Opava), že může zůstat při troubená sedět a snad i ponechat klobouk na hlavě. Taková privilegia mít král honu prostě nemůže a je s podivem, že takové nešvary autoři knihy dávají jako návod. Úctu zvěři a myslivosti musí vzdát i on, král honu. I odsouzen může být za „velký zásah do kmenových stavů zvěře“.

Jsou i myslivecká sdružení, kde vyhlášením krále honu je oceňována celoroční práce a zásluhy, jedná se tak potom o vyhlášení jakéhosi nejlepšího myslivce roku, ne-li nejlepšího pracovníka. K takovému ocenění jsou však jiné vhodnější možnosti. Titul krále honu by měl zůstat podle starých tradic pro skutečně nejúspěšnějšího střelce na příslušném honu či naháňce, nepřisuzujme titulu jiné, ne příliš vhodné významy. Chceme-li ocenit kamarády a přátele, jistě najdeme jiné, neméně důstojné a milé možnosti.

 -- zpět na začátek stránky --

Přípitky

Během poslední leče se často pronášejí přípitky. K poctě zvěře, vedoucímu honu, nejlepším lovcům, hostům, honcům, jubilantům i kuchařkám.

Dodržujme starodávný zvyk připíjet levicí.

Proč levou? V srpnu, když jsem psal o patronech, jsem se tomu vyhnul, ale protože se blíží Silvestr a i na poslední leče veselé vyprávění patří, dovolte mi citovat Doc. MUDr. Jaromíra Kovaříka CSc., jak v roce 1973 z historických pramenů zdůvodnil připíjeni myslivců levou rukou. „K tomu se tradují dvě nedoložená vysvětleni z historie: první - psovod připíjel u složeného jelena levicí, protože v pravé držel vodítko smečky psů. Adruhé, spíše pro obveselení: kníže Hubert, ještě než se věnoval bohabojnému životu, měl po lovu při hostině po své pravici krásnou příslušnici „fraucimoru“ a jí věnoval celou svou pozornost. Přítomný kněz ho chtěl odpoutat od sličné paní a zvedl číši jemu k přípitku. Hubert však pohotově zdvihl číši levicí s odůvodněním - když pravá loví, levá připíjí, aniž se nechal ze své zábavy vyrušit...“ Uvádí se někdy i další verze, že při připíjení na zdar parforsního honu držel jezdec otěže v pravé ruce, proto připíjel levou.

 -- zpět na začátek stránky --

Čestný myslivecký soud

Hned úvodem musím zdůraznit, že i tento tradiční zvyk se dělá především pro dobrou pohodu a pobavení, takže tam nepatří nejen hrubé osočování, zášť a neřeší se ani vážné prohřešky a přestupky, jako postřelení osob, psů, či jiné ohrožení účastníků honu. Takové případy se musí řešit jindy a jinde.

Zde se soudí žertovním způsobem jen drobné přestupky, které účastníci „spáchali“ proti tradicím a zvykům, chyby v myslivecké mluvě, překračování zvěře, nevhodný oděv, telefonování při zahajování, chyby při nošení a pokládání zvěře, opomenutí zlomit pušku, či dokonce vybít, střílení před a po odtroubení a podobně.

Za stolec v čele místnosti zasedá okamžitě zvolený nebo „dědičný“ soudce, dva přísedící (jeden z nich může být král honu), případně žalobce a obhájce. Čím více osob, tím bohužel soud trvá déle, protože každý se chce projevit a soud by měl být krátký, dlouhý maximálně 45 - 50 minut.

Účastníci soudního senátu mají na hlavách klobouky s úlomky na levé straně - stavovské.

Stolec je ozdoben úlomky, svící a leží tam symbol mysliveckého práva - tesák. A také něco na připití. Křesťanský symbol - kříž nepoužíváme, jednak máme své atributy, a jednak by se to mohlo považovat za znesvěcení.

Když je soud příliš dlouhý, účastníci ztrácejí pozornost, nesledují dění, baví se a neustálé jejich okřikování pak kazí charakter veselé zábavy.

Proto jednání musí být vedeno vtipně a humorně a to předpokládá trochu přípravu předem a aktuální doplnění o prohřešky toho dne. Jednání nesmí nikoho urazit, někomu pokazit náladu. Třeba i tím, že je odsouzen platit velkou částku. Pak se i méně majetní myslivci mohou bát jít před soudnou stolici a jejich veselost se poněkud vytratí. Sám odsuzuji k dvaceti či třiceti korunám a mám zkušenost, že mnohý dá dobrovolně více, zvláště hosté. Vybrané peníze se zpravidla použijí na večeři, na přípitky, na hudbu.

Soud končí okázalým zhasnutím svíce. Ale stává se, že ji zase někdo rozsvítí. A ten někdo je druhý senát, který začne soudit předchozí soudce. Je nepřípustné, aby to byla jakási odveta s dvojnásobnými částkami.

Vtipný a přiměřeně dlouhý čestný myslivecký soud, který skutečně pobaví, se stane ozdobou poslední leče. Dlouhý, ukřičený, až hádavý soud, při kterém se předvádějí jen soudci a nikoho moc nepobaví, raději nedělejme vůbec.

 -- zpět na začátek stránky --

A co dál?

Obsahem posledních lečí může být přijímání mezi myslivce (Myslivost č. 10/2010) a pasování na lovce (Myslivost č. 11/2010), ovšem prováděné v době, kdy je ještě zaručeno důstojné „ovzduší“, tedy raději včas a rozhodně před soudem.

Hlavním obsahem posledních lečí bývaly vždy myslivecké a lidové písničky. Nevím, jaké jsou zkušenosti jinde, ale z mého okolí zpěv myslivců jaksi mizí, mladí myslivci již téměř nezpívají vůbec a i s tím vyprávěním je to slabší. Samozřejmě, že ne každý je vypravěč, jako byl hajný Slepička z Rankova nebo pan Klabouch z Prachatic a i ti další, Vám známí „latináři“. Myslivecká latina patří také do tradic: trochu pravdy - trochu přibásnění, méně pravdy - více veselých výmyslů.

Jak řešit tento problém? Ty, o kterých víme, že vyprávět umí, musíme trochu vybídnout, většina je jich skromných, nechtějí se vnucovat. Musíme jim dát znát, že o jejich vyprávění stojíme. Samozřejmě záleží na kvalitě. To ano. Hlavním smyslem by měla být dobrá zábava, pobavení, přátelství a pocit sounáležitosti k dobré partě lidí se společným zájmem.

Tak to je asi vše, co by mělo být obsahem posledních lečí. A úplně na závěr, co by nemělo: přemíra alkoholu, vyčítání a hádky, střílení v noci cestou domů a další, mnohdy až nepochopitelné nešvary. To vše kazí dobrou pověst české myslivosti. Mějme na paměti, že kdykoliv při jakékoliv příležitosti v zeleném spoluvytváříme svým chováním obraz myslivců a myslivosti, nezavdávejme tedy příčinu, snažme se vždy, i při dobré zábavě, jídle a pití, kontrolovat a korigovat svoje chování v mezích obecné lidské slušnosti a morálky.

To vše platí řekněme o tzv. „malých“ posledních lečích, které jsou po honu, pro jejich účastníky, případně jen pro přizvané rodinné příslušníky. Ale pak se často konají i „velké“ poslední leče, pro veřejnost a jsou spojeny s taneční zábavou. Tam je potřebí poněkud redukovat program, který by návštěvníkům ubral tanec, ale naopak připravit lákavou a bohatou zvěřinovou tombolu, která bývá hlavním lákadlem pro účast. Musíme program uzpůsobit s ohledem na přítomnost řady nemyslivců a využít ale při tom vhodného zařazení ukázek z našich tradic a zvyků k propagaci myslivosti.

 -- zpět na začátek stránky --

 

 

  Obrazek

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA