Jdi na obsah Jdi na menu
 


MYSLIVECKÁ ETIKA

K myslivosti patří v první řadě mimořádná míra etiky. Ten, kdo rozhoduje o životě a smrti jiné bytosti, musí být k tomu morálně připraven a to zvláště dnes, kdy myslivec nechová zvěř proto, aby ji usmrcoval pro obživu, ale usmrcoval jen jedince churavé, slabé, do chovu nevhodné a nad kmenové stavy přespočetné proto, aby zachoval celek přírody. Musí tedy o životě zvěře a o přírodě vůbec vědět mnoho, aby své rozhodnutí obhájil před sebou samým i svými druhy. Rytířsky musí vidět ve zvěři nikoliv jen živý terč, ale partnera s právem na rovnost šancí. Z toho důvodu není možno pokládat myslivost za druh sportu. Společné rysy myslivosti a sportu spočívají v tom, že jde o činnost dobrovolnou, sloužící k osvěžení a rekreaci a prováděnou – jako u většiny sportů – na čerstvém vzduchu, při níž se otužuje tělo a posiluje i duch. Myslivost má však hlubší smysl, je to široký pojem, zahrnující i složku hospodářskou, lov popřípadě střelba je pouze jednou z jejich stránek. Střelectví jako takové je ovšem druhem sportu. Při střeleckém sportu je cílový objekt lhostejný, střelba je účelem. V myslivosti hraje při střelbě na lovu cílový objekt rozhodující úlohu, pro myslivce je též předmětem ochrany, péče a uváženého výběru. Střelba je zde pouze prostředkem.
I když to žádný zákon nezakazuje, v duchu myslivecké etiky myslivec například nevystřelí na panáčkujícího zajíce, nebo na bažanta, pokud neletí. Musí-li odstřelit slabou srnu se špatně vyvinutým srnčetem, střílí nejprve mládě, které by bez matky s jistotou uhynulo. A to je pouhý zlomek modelových situací, kde záleží na myslivecké etice. Právě tedy tato patří na první místo do souboru mysliveckých zvyků a tradic. A jest si jen přáti, aby myslivci naplnili skutky parolu, kterou myslivecký spisovatel František Vodička deklaroval v roce 1948 ve své knize “Zvěř a myslivost ve světle věků”: Kdo je dobrým myslivcem, je i dobrým
člověkem.
Myslivecké zvyky bychom mohli definovat jako soubor loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů a dalších norem jednání myslivců předávaných tradicí, dají morálně výchovný a praktický význam. Některé jsou zakotveny v nařízeních a směrnicích, další jsou tradovány v písemnictví nebo přejímány při výkonu myslivecké praxe. Řada mysliveckých zvyků vznikla v dávnější minulosti, jiné jsou novější. Celou tuto rozsáhlou oblast bychom si mohli rozdělit na několik okruhů. Jsou to: myslivecká etika, o které jsme se již zmínili; Myslivecké zvyky v užším slova smyslu; myslivecké dovednosti; myslivecké tradice.
Věnujme nyní pozornost mysliveckým zvykům v užším slova smyslu.

-- zpět na začátek stránky --
 


Myslivci používají v mysliveckém provozu odbornou, profesní mysliveckou mluvu. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví a stáří, popsány životní projevy. Své názvy má myslivecká výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další nejrůznější zařízení, způsoby lovu, rozmanitá činnost spojená s chovem a péčí o zvěř, lovecká kynologie, atd. Zvláštní česká mluva myslivců se začala objevovat již ve středověku a zásluhou řady mysliveckých literátů se zachovala dodnes. Přesto, že je tedy velmi stará, je přece živá a přizpůsobuje se měnícím se poměrům v myslivosti. Výrazy a pojmy myslivecké mluvy mají oficiální charakter a je povinností každého myslivce, aby tuto mluvu ovládal a stále se v ní zdokonaloval. Ostatně používat ji jako povinnost uložilo ministerstvo zemědělství výnosem z 22. října 1946 (čj. 122585/4640-VI/6/46), který je platný dodnes, a v roce 1988 vyšla dokonce jako oborová norma č. 48 00 16, Myslivost – názvy a definice.  

-- zpět na začátek stránky --


 Zelená barva, některé odstíny hnědé či šedé, se staly u myslivců a lesníků barvami stavovskými, staly se barvami mysliveckého odívání. Používání mysliveckého oděvu při lovech, honech a při nejrůznějších mysliveckých akcích se u nás již stalo samozřejmostí. V roce 1999 dokonce doporučila Českomoravská myslivecká jednota svým členům typizovaný stejnokroj. Bohužel však se začíná objevovat i nešvar, který nutno odsoudit, a to je nošení různých polovojenských takzvaných maskáčů. To je pro českou myslivost něco zcela cizího. – Pokrývkou hlavy je nejčastěji myslivecký klobouk. Na levou stranu za stuhu se zapichují paletky, sojčí pírka, kačírky a takzvané stavovské úlomky. Štětka, která se upevňuje v toulci poněkud dozadu, by měla být vlastní trofejí získanou myslivcem. Vpravo se zasunuje lovecký úlomek. Přemíra různých odznaků na klobouku přestává být ozdobou, ale spíše svědčí o pochybném vkusu nositele. S tímto nešvarem se bohužel dodnes setkáváme dosti často.  

-- zpět na začátek stránky --


  Vynecháme-li dnes historickou kuriozitu pokřiků, kterými se lovci při honech dorozumívali a pohybu zvěře (tak například TAJI se volalo při spatření jelena, WALLO při spatření divočáků, TIRO u pernaté zvěře), pak hlavním signálním prostředkem byl a dodnes zůstal roh. Míním tím troubení při lovech, honech, ale i v současnosti při jiných mysliveckých akcích. Do středověku to byl skutečný zvířecí roh, nejednou bohatě zdobený řezbou, od baroka vystřídaný rohem plechovým, z něhož se vyvinulo několik hudebních nástrojů. Menší borlice se užívá k troubení signálů, povelů, hlaholů dodnes, větší lesnice se stala nástrojem slavnostních fanfár, konečně lesní roh opatřený strojivem s rozvojem náročně inscenovaných loveckých slavností barokní šlechty přispěl ke vzniku tehdy nové hudební kategorie – lovecké hudby, později komponované i pro další hudební nástroje. Postupem času ji komponisté pozvedli na úroveň autonomních skladeb, zcela nezávislých na původních podnětech. Vrátíme-li se k vlastnímu troubení při lovech a honech, pak vězme, že se podstatně zlepšuje organizace a bezpečnost, působí se na mysliveckou etiku, dodržuje se praktický a estetický odkaz našich mysliveckých předchůdců.  

-- zpět na začátek stránky --


Při vlastních lovech a honech se dodržuje řada mysliveckých zvyků. Každá leč je ukončena výloží, každý společný hon výřadem. Na chvojím pokrytém místě se vyloží veškerá ulovená zvěř, která se seřadí dle jistých pravidel, přítomni jsou povinně všichni účastníci lovu a dle pevně stanoveného ceremoniálu se koná rozloučení zvěře s rodnou honitbou.  

-- zpět na začátek stránky --


 

 

  Přijímání mezi myslivce je myslivecký zvyk, obdoba bývalého “vyzbrojení” či “ozbranění”, nebo “přijetí v počet myslivců”, prováděné ještě v 19. století. Nutno si uvědomit, že je nesprávné používat názvu “pasovat na myslivce”, to jest z úplného nováčka, absolventa myslivecké zkoušky “udělat myslivce”. Opravdový myslivec se z něho stane až v průběhu mnoha let praxe. Zásadně proto používejme termínu “přijímání mezi myslivce”. Tento slavnostní ceremoniál se provádí ustáleným způsobem, používá se při něm lovecký tesák a průpovídka například:
První úder k připomínce mysliveckých mravů platí,vždy a všude musíš je i nadál zachovati!
Druhý dávám k poctě české myslivosti,Chraň ji vždycky s pevnou bedlivostí!
Třetí vedu jménem mysliveckých druhů
,
>S přáním – Myslivosti zdar – buď vítán v našem kruhu!”  

-- zpět na začátek stránky --

 

 

   Přijímání mezi myslivce lze samozřejmě provést jen jednou v životě, ceremoniál “pasování na lovce” možno ovšem provádět opakovaně.Při tomto mysliveckém zvyku jde o obdobu v minulosti prováděného “přijímání do řad myslivců – jelenářů”. Dnes se tento obřad provádí po ulovení některého druhu trofejové zvěře, vždy po ulovení prvního kusu dotyčné zvěře. Ceremoniál je obdobný s patřičnými pasovacími průpovídkami. Je nedůstojné, bylo-li prováděno “pasování na lovce”, tak, že střelec si musel lehnout přes ulovený kus a obdržel tři údery hlavněmi, nebo holí na “sedací část těla”. V naší dnešní myslivosti nemá tento nešvar místa.  

-- zpět na začátek stránky --

 

 

 To byl okruh, který jsme nazvali myslivecké zvyky v užším slova smyslu. Věnujeme nyní jen krátkou pozornost oblasti, kterou jsme pojmenovali myslivecké dovednosti. Zařadili jsme sem bezpečnost při zacházení se zbraní, usmrcování ulovené poraněné zvěře, vyvrhování a rozrušení úlovku, trofeje a jejich úpravu. Tyto postupy a úkony ovšem k mysliveckým zvykům nepatří, lze je zařadit do disciplíny lovectví, nebo lovecké střelectví. Tak například, každý myslivec musí patřičně ošetřit, to znamená, že má umět zvěř vyvrhnout a rozrušit, rozporcovat. Tím, ale nedodržuje žádný myslivecký zvyk, pouze jedná obratně. Lov je nejstarší dochované řemeslo a správné provádění vývrhu dokazuje řemeslnou zručnost. Kdo neobratně vyvrhuje, ohrnuje si rukávy a potřísní se barvou, nejedná proti mysliveckému zvyku, prokazuje jen svoji “neumělost”.  

-- zpět na začátek stránky --

 

 Poslední, čtvrtý okruh jsme nazvali myslivecké tradice. Minulosti patří lovecké pokřiky, o kterých jsme se již zmínili, a myslivecké průpovídky. Byly to obvykle veršované říkanky, v dřívějších dobách – zvláště v baroku – běžně užívané i v našich zemích, ovšem v německém jazyku. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků, jejich tvůrci byli sami myslivci. Byly většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Sloužily více účelům. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při zahájení a po něm, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla, měly obvykle formu otázek a odpovědí. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, bez trvalého zaměstnání, tak zvaných facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. V širším slova smyslu můžeme pod pojmem myslivecké průpovídky zahrnout starší a novější slovesné útvary jako rýmovaná přísloví a pranostiky, epigramy, veršovánky a podobně zabývající se zvěří, lovectvím a dalšími obory myslivosti, obvykle s poučným obsahem. Tak například: “Šumí březnem šedé buky, hoj myslivče, pojď na sluky!”“Zvěří hýří lovcům listopad, hle Diano, lze se radovat”.
A tím se již dostáváme k lidové tvorbě slovesné a výtvarné s mysliveckými náměty. Lov je nejstarším zaměstnáním lidstva a tudíž i lovecké či myslivecké motivy se objevují v lidové kultuře od nepaměti. Slovesná lidová tvorba patří minulosti, dnes již jen čerpáme z bohaté pokladnice. Uveďme si několik příkladů:
Lidová rčení a přísloví:
 
I myslivec dobře míří a přesto občas chybí.Tři zajíci v leči a padesát v řeči.
Co vlk schvátí, nerad vrátí.Vrána k vráně sedá.

Pranostiky:
 Na Tři krále o jelení skok dále.
Když vlci v lednu vyjí, lišky skolí, očekávej ještě větší zimu.O sv. Jiljí jdou jeleni k říji.

Lidové hádanky:
 Která srstnatá zvěř má peří?
Na kterou stranu padne zajíc, když ho myslivec zastřelí?
Lidová říkadla a hry:
 
Vlk seče otavu, liška pohrabuje ....Běží liška k Táboru....
Běží zajíc kolem plotu ...Výroční obyčeje a lidové zábavy:
Chození s medvědem, s vlkem, s liškou.Velikonoční zajíček.

Národní písně:
 Tyto písně, zvané též lidové, jejichž autoři jsou neznámí, tvoří jeden z hlavních žánrů lidové slovesnosti vůbec. Jako myslivecké národní písně se označují ty, ve kterých se objevují jako náměty zvěř a vše co souvisí s lovem včetně lidských protagonistů. Ovšem není to přesné, poněvadž kromě těch písní, které mají skutečně “lovecký obsah”, je jich řada věnována “životním situacím a osudům” právě těch lidských protagonistů – myslivců, hajných, polesných. Další velká část těchto písní jen užívá srstnaté zvěře a ptactva k charakteristice nějakého lidského konání nebo vlastnosti – “milovali se jako dvě hrdličky”, “děvčátko běželo jako srnčička” a podobně. Prohlédli jsme antologie našich národních písní mnoha literátů a folkloristů minulosti a přítomnosti, seznámili jsme se s počtem okol 15 000 národních písní a z toho téměř 500 (včetně variant) se zmiňuje o zvěři, nebo obsahuje nějaký myslivecký motiv. Vůbec nejčastějším motivem jsou postavy myslivců, vyskytují se 124 krát, ze srstnaté zvěře je to zajíc s 36 citacemi, ze spárkaté zvěře jelen 33 krát, z dravé zvěře se vlk vyskytuje 24 krát, konečně ze zvěře pernaté je to divoký holub – 70 krát, následovaný divokou husou – 39 krát.
Zatímco lidová tvorba slovesná s mysliveckými náměty patří minulosti, lidová tvorba výtvarná s těmito náměty je produkována dodnes, ať jde o předměty užitkové či ozdobné, zhotovované z rozmanitých materiálů – dřeva, kovu, textilu, kůže, parohoviny.Minulosti patří tvorba bajek, pohádek, mýtů, legend a pověstí s náměty zvěře, lovu, myslivosti, lovců a myslivců. Vyskytují se u mnoha národů a tak je tomu i u nás. Z lidových pohádek připomeňme například “O červené Karkulce”, “Smolíček a jeskyňky”, “O Budulínkovi”. Z legend například “O svatém Prokopovi”, z pověstí z naší historie například “O Bivojovi”, “Ctirad a Šárka”, “Objevení horkých zřídel Karlem IV.”, “O Vojtěchovi, praotci pánů z Pernštejna”, “O původu jména hradu Buchlov”, “O založení hradu Veveří”.
Pokud se týče mysliveckých pověr a magie jsou nepochybně staré jako lov vůbec. Všimněme si zběžně jen těch relativně novějších. Myslivecký stav měl v minulých staletích výsadní postavení, těšil se přízni panstva a vážnosti u lidu obecného. Obydlí o samotě v lesích, znalost života zvěře, střelecké umění, léčitelské znalosti a osobitá mluva i chování – to vše přispívalo k víře v tajemné schopnosti myslivců. Ti tohoto respektu ostatně dovedně využívali, neboť přispíval k ochraně zvěře a lesa před pytláky a jinými škůdci. A bylo zcela lidské, že této hře i sami podléhali. Prosperitní magie se zaměřovala zejména k ovládnutí tehdy ještě nedokonalých zbraní, na nichž závisela vlastní existence myslivce. Fantazie barokní doby živila pověry o odlévání kouzelných kulí a čarostřelectví (i Weberem zkomponovaný příběh v opeře “Čarostřelec” měl svoje dějiště v Čechách), slibovala recepty na přilákání zvěře, dosažení nezranitelnosti, ba neviditelnosti. V lese se zjevovali diví lovci, vlkodlaci, podivná zvířata – jednorožcem počínaje a zajícem s parůžky konče. Doufejme, že v dnešní době již pominula pověrečná víra o střelbě na bílou zvěř, vykročení na lov pravou nohou přes práh, nabíjení do kulovnice pouze tří nábojů s popliváním posledního a další.Zato živá je poetická tradice zvaná vánoce zvěře, která si zaslouží většího rozšíření. Je nepsaným mysliveckým zákonem, že o vánočních svátcích musí být v honitbě do krmelců, korýtek, zásypů založeno. Uchystejme zvěři ještě i vánoční stromeček! Na Štědrý den se v honitbě poblíže některého krmeliště přizdobí stromek, pověsí se kousky řepy, jablíčka, klasy kukuřice, otýpečky sena, lůj pro drobné ptactvo, a podobně. Na chvíli se rozsvítí svíčka, myslivec postojí, popřemýšlí a potom i zvěři popřeje klidné vánoční svátky.
Poměrně novodobou tradicí je také propagační akce “Červen – měsíc myslivosti a ochrany přírody”, která byla zavedena Československou mysliveckou jednotou v roce 1959. Za dobu svého trvání však byla, snad přílišnou direktivností – zprofanována a dnes je pozapomenuta. Je to škoda, měli bychom se snažit ji znovu obnovit, zvláště pak v dnešní době při převládajících a někdy až nezdravých ochranářských tendencích, při negativním názoru jisté části naší veřejnosti na myslivost vůbec.Velká část našeho národního cítění všeobecně se vrátila k osvědčeným tradicím a snad se dočkáme i většího zduchovnění našeho života. Je proto potěšitelné, že v mysliveckých kruzích ožil kult patrona myslivosti, svatého Huberta.
Žila skutečně osoba jménem Hubert nebo vše je jen legenda? A jak je tomu s tím zjevením se jelena s křížem mezi parohy ?Hubert je skutečná historická osobnost. Žil v letech 657 až 727 našeho letopočtu. Narodil se v severní Francii, pocházel ze šlechtického rodu a tak se samozřejmě věnoval i lovu. Ve svých 30-ti letech se obrátil na křesťanskou víru - uvědomme si, že šlo o sedmé století a křesťanství se teprve šířilo - věnoval se duchovnímu životu a stal se biskupem v Lutychu, v nynější jižní Belgii. Jeho diecéze zaujímala lesnaté a hornaté Ardenny, v té době obývané převážně lovci. Pro svůj příkladný život byl jimi po smrti uctíván i když za svatého byl prohlášen později. A tak se tedy postupem času stal ochráncem všech lovců a myslivců. Setkání Huberta s posvátným jelenem nesoucím kříž mezi parohy je ovšem legenda. Jelen byl uctívaným zvířetem již v pravěku a dodnes je nejvznešenější lovnou zvěří. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. A tak tedy legenda vlastně symbolizuje setkání do té doby hříšníka s pravou vírou a jelikož šlo o lovce, odehrálo se toto setkání na lovu. Tolik skutečnost a legenda.
Kult uctívání sv. Huberta se koncem 17. století rozšířil i do našich zemí.Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc, jak různé příkazy či zákazy. Dodržování tohoto kultu se děje z vlastního přesvědčení myslivce, z jeho etiky. Jaký je její odkaz, který musí plnit každý, kdo chce být myslivcem?
Zvěř nejen lovit, ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody a prožít svůj život ušlechtile – toť odkaz svatohubertské legendy.Poslední oblast pojednávaných mysliveckých tradic bychom mohli nazvat “myslivcův běh života”. Jde o věc poměrně novodobou. Totiž i oslavování životních mezníků je možno činit mysliveckým způsobem, ať již jde o svatbu, křtiny, nebo životní jubileum. Toto se u našich myslivců teprve pozvolna prosazuje. Častější je zapojení myslivců do smutečního obřadu při rozloučení se zesnulým druhem, i když jde o ceremoniál náročný na organizační zajištění. Avšak neměli bychom na naše zvěčnělé kamarády zapomínat, 3. listopad, den mysliveckého patrona svatého Huberta, v návaznosti na den Památky zesnulých, je takovým vhodným dnem, kdy bychom jejich rovy měli ozdobit kytičkou chvojí z honitby.
Zachovávání mysliveckých zvyků a ctění mysliveckých tradic svědčí o mravní a odborné úrovni myslivce, je projevem úcty k odkazu našich mysliveckých předků a k přírodě, je projevem lásky ke zvěři. Jejich zachování je neseno snahou o zušlechtění myslivosti.

-- zpět na začátek stránky --

 Obrazek
 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA